Legendy a naděje západoafrické hudby přijedou na Folkové prázdniny

Ilustrační foto
Autor: Jiří Polehla

Legendy a naděje západoafrické hudby. Veteránský velikán od hlavy až k patě - Boubacar Traoré - a o generace mladší Trio Da Kali, podlamují kolena lidem znalým i neznalým africké hudby, která sice těží z nedohlédnutelné dávnověkosti, přesto je schopná promlouvat k současnosti.

Italská skupina BandAdriatica zase odvypráví příběh o tom, jak se pizzica ze Salenta vydala na cestu po Jadranu, jinými slovy směrem na divoký Východ.

Ve středověké říši Mali taková tria hrála pro krále a zabraňovala válkám, Da Kali dnes ohromují posluchače na koncertech a nutí je přehodnocovat názor na malijskou tradiční hudbu. Kdyby jen posluchače, album Ladilikan, natočené společně s americkým smyčcovým Kronos Quartetem, bylo v renomované anketě magazínu fRoots vyhlášeno albem roku 2017.

Představuje skutečně mimořádný umělecký počin. David Harrington dokonce mluví o jedné z nejkrásnějších spoluprací v kariéře kvartetu a přidává přesvědčení, že tak nadčasové album by Malijčané zvládli natočit i bez jejich pomoci. Jiný vlivný magazín, Songlines, nominující trio na počin loňska, nabídl recept jak na to: "Take a fearless, classical string quartet from the US and mix in a trio of young Malian traditionalists, and the result is a uniquely transcendent kind of global chamber music."

Griotský rodokmen má trojice úchvatný: fenomenální zpěvačka Hawa je dcerou váženého zpěváka Kasse Mady Diabatého, Mamadou Kouyaté nejstarším synem hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyatého, kterého pamatujeme z Folkovek  a Lassana Diabaté patří k instrumentálním magnetům nahrávek a koncertů Toumani Diabatého, Taj Mahala nebo projektu AfroCubism; navíc: v západoafrické hudbě dnes pravděpodobně nenajdete většího virtuóza na dřevěný balafon, nástroje, nedoznávajícího od 12. století jakékoliv konstrukční změny.

Název Da Kali znamená slibuji, v případě tria se jedná o závazek pokračovat v hudebním griotském dědictví. V minulosti o respektování slibu žádali grioti krále a své mecenáše, kterým oddaně sloužili, dnes s ním Trio Da Kali otevírá každý rytmicky a emocionálně strhující koncert, na kterém dokazuje svou vokální a instrumentální sílu, s jakou jsme v západoafrické hudbě nebyli konfrontováni už hodně dlouho.

Jak si blues našlo cestu do Spojených států víme: připlulo sem na otrokářských lodích ze západní Afriky. Trvalo ale ještě hodně dlouho, než bylo naplno uvedeno do afrického kontextu a došlo na slova světoznámého, už nežijícího malijského kytaristy Ali Farka Tourého: „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si sebou větve a listí ze stromů naši hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali.“

Američané Ali Farkovi neustále podsouvali, že je západoafrickým John Lee Hookerem a bůhvíkým kým  jiným od Mississippi a jeho tím strašně rozčilovali. Sebevědomě tvrdil, že ne on, nýbrž Američané hrají jeho blues. Šestasedmdesátiletého kytaristu a zpěváka Boubacara Traorého mají zase za afrického Roberta Johnsona. Jemu to ale vrásky nedělá, ostatně s americkými bluesmany vždy rád spolupracoval a výtečné loňské album Dounia Tabolo natočil s kytaristou Corey Harrisem, hvězdou stylu zydeco, houslistou Cedricem Watsonem a hráčkou na cello Leylou McCalla.

Pro Boubacarovo blues je víc než strohý „minimalistický“ pouštní praskot Ali Farka Tourého typický melodický afrofunk. Ačkoliv Boubacar nepatří ke kastě griotů, jeho hudba je úzce svázaná z griotskou tradicí národa Mandinko a jednadvacetistrunnou korou; proto mu kytara daleko víc zvoní a melodicky trylkuje.

Christian Mousset, producent a ředitel francouzského festivalu Musiques Métisses, k Traorého nenapodobitelnému kytarovému umění kdysi řekl: "On nechce být virtuosem, přesto se jím nakonec stal. Podobně jako Muddy Waters nebo Robert Johnson se dopracoval k vlastnímu osobitému stylu, který pro mě navždy zůstane záhadou. Justin Adams vypravoval, že se kdysi pod dojmem snadnosti snažil některé Traorého skladby zahrát jako on, ale nedokázal to a to si myslel, že africké kytarové styly má v malíčku. A Bill Frisell? Když od Traorého přebíral dvě skladby, přišly mu hráčsky a kompozičně jednoduché, nakonec se mě přiznal, že nic složitějšího na kytaru už dlouho nehrál."

Sám nebo s muzikanty natočil Boubacar Traoré mnoho desek; francouzský režisér Jacques Sarasin o něm natočil film a švýcarský dokumentarista Lousi Mouchet ho zanesl do Blues Road Movie: cestu blues z Mali do New Orleans, k Mississippi a Chicaga v něm popisují Traoré, Corey Harris nebo Bobby Rush.

Na koncertech slyšíme úplně všechno, čeho si od Traorého tak rádi dopřáváme: komorní kytarovou hru, patinový hlas a těsné spojenectví s malijskými muzikanty na akustické nástroje a francouzským hráčem na foukací haromoniku Vincentem Bucherem.

Skupina BandAdriatica pochází ze Salenta, z toho samého jihoitalského regionu jako Canzionere Grecanico Salentino, tamní taneční strašák, tranzovní pizzicu, má v genech, nicméně s ní šetří, což ale nemá nic společného s ohleduplností: když si není jistá, že publikum na konci strhujících koncertů už jen opravdu lape po dechu, nasadí skladbu Pizzica Balkan a dílo je dokonáno.

Zpěvák a hráč na akordeon Claudio Prima zavedl osmičlennou formaci na "hypotetickou plavbu po Jaderském moři", kdy co zastávka v přístavu, to další vklad do už tak pestré, totálně pohlcující směsice stylů, zahrnující italskou a balkánskou dechařskou smršť, turecké, albánské a libanonské rytmy, ale také ska, jazz nebo melodie sladké jako cukrová vata. Výmluvně to shrnuje název posledního alba: Babilonia.

Hlavní program Folkových prázdnin 2018 najdete na jejich webových stránkách.